Tak už se tomu nesmějte
Tak nějak si od narození neseme v sobě mýtus, že všechno musí být dokonalé, nalajnované, v řádku, v komínku, do pravého úhle. Tento mýtus je třeba vymýtit. Tak třeba v lidském těle není nic do pravého úhle. Žádná buňka, žádný orgán. Přestože na druhou stranu dobře víme, že kdyby bylo opravdu všechno tak jak má být, tak jsme jenom stroje, roboti. Dokonalé. Nezáživné. Nudné. Na jednu stranu nesnášíme stereotyp, ale každá výchylka nás rozhodí.
Snaha o lidskou dokonalost už tu jednou v byla. Čistá rasa. To co nesplňovalo požadavky bylo odstraněno. Měli zbýt dokonalí lidé. Tzv. blonďáci s modrýma očima. Byli dokonalí, když zabíjeli?
Separace. Sama historie už několikrát ukázala, že to nefunguje. Svět je rozmanitý, barevný. Dokonalost s nedokonalostí udržuje svět v rovnováze.
Nedokonalost, chyby, narušení stereotypu, křivá lajna, to je to co náš život obohacuje. Kolik vzniklo díky chybám vynálezů. Narušení zavedených metod v umění, v sochařství , v malbě je pohon, který ji posouvá. Malování stále stejných dokonalých obrazů by bylo ustrnutí. Nechodí-li člověk po stále stejných vyšlapaných cestách, ale třeba zabloudí, může tak objevit pro sebe dosud nepoznaná nová místa.
Lidé by si měli uvědomit, že jinakost patří do celistvosti. Tento fakt, který je součástí našeho světa umět přijmout. Je to součást našeho života. Společenství několika lidí nelze odříznout a dělat jako že není. Je. A je na nás jak my se s tím vyrovnáme. Jestli z toho budem mimo, hloupě reagovat, nebo to vezmem jako fakt.
Naopak společnost potřebuje postižené. Postižené tělesně. Potřebuje se s nimi naučit komunikovat, spolupracovat. Uvědomit, že svět není dokonalý. Že my nemusíme být dokonalý, frustrovaní skončit na psychofarmakách. Občas je dobré si připomenout křehkost života.
Vnímání člověka podle tvaru hlavy, podle funkce svalů, podle naopak nefunkčnosti svalů je klouzání po povrchu. Důležitější je duše, cit. Zlato bývá ukryto hodně hluboko. Tělesná schránka, odlišnost není překážkou v komunikaci, v kamarádství, v společném sdílení jedné učebny. Občas malá pomoc, vyjetí vozíkem na obrubník pomůže nejen vozíčkáři, ale nás naplní pocitem dobrého pocitu. Nechci zde zmiňovat, že takový pocit je k nezaplacení.
Nedá mi to abych zde nezmínila další klišé. Proč si člověk myslí, že jemu se to stát nemůže? Může.
Kdysi dávno jsem četla citát, že charakter člověka se pozná podle toho, co je mu k smíchu. Hodně jsem přemýšlela, proč se lidé některým nemocem smějí a jiným ne. Když vidíme člověka s rakovinou, nikoho by nenapadlo smát se mu. Když vidíme nemocného po těžké mozkové obrně s namáhavou chůzi, vyvolává to v nás salvy smíchu. Pajdavá chůze. Ale ten dotyčný je po těžké nemoci, která ohrožovala jeho život, byl mezi životem a smrtí. Je to k smíchu? Má těžké doživotní následky, které mu omezují život. Je fajn se tomu chechtat?
Zavřeme ho proto do sklepa, aby se mu děti nesmáli? A pomůžeme mu tím? On ví, že je život krutý.
Již malé děti by to měli vědět. Někteří to neřeší, naopak jsou v těžké pohodě, ale někteří dokážou být opravdu kruté. Vyřešíme to tím, že je oddělíme? Naopak, naučíme je spolu žít. Přijmout skutečnost. Svět takový, jaký je. Se vším všudy. Když se sourozenci pohádají, porvou, vyřešíme to tak, že je začneme vychovávat každé zvlášť? Natáhneme mezi nimi zeď?
Horší, než funkčně, tvarově, vzhledově tělesně postižený člověk, je člověk duševně postižený. Bez dostatku nadhledu, bez porozumění, bez vize tolerantní společnosti.
Pracuji již delší dobu v jedné pražské nemocnici na chirurgii JIP. Všichni lidé se při příjmu stávají pro mne pacienty na stejné úrovni. Nemohoucí. Bez rozdílu. S přísným režimem ´klid na lůžku´. Sice jen na krátkou dobu, ale stejně jim musím udělat všechno. Někdy i za ně dejchat. A upřímně, raději ošetřuji tělesně postižené, než, obrazně řečeno, zpovykaný manažery. Už jenom proto, že je s nima legrace.
Tento odstavec jsem už jednou vymazala, ale asi sem patří. Totiž jednomu pacientovi bych nepodala ani popelníček. A nepřeju mu, aby se někdy někde ocitl mezi samými stejně ležícími a neměl nikoho, kdo by mu ho podal. Zdraví by totiž zrovna mohli být odděleni. A možná, že by se měl stýkat jen s lidmi opírajícími se o hůl.
Tělesně postižení se nepotřebují učit žít se zdravými lidmi, ale zdraví lidé se musí naučit žít s tělesně postiženými.
Tamara Roubíčková
Proč se o duševním zdraví nesmí mluvit?
Osobně mě střelec nezajímá. Zajímá mě duševní zdraví lidí, kteří dokáží zastřelit tátu s dítětem a za necelý týden zastřelit dalšího tátu. Tentokrát svého a pak sebe. Touto kauzou se táhne jako červená niť vztah otec - dítě.
Tamara Roubíčková
Parkování podle barvy
Asi nejsme normální, ale u nás na parkovišti parkujeme auta podle barev. Nejsme domluveni jde, nám to samo. Nikdo nemá stálé místo. A nejsme jediní. Zde jsou důkazy. Občas nám to někdo trošku zkazí...
Tamara Roubíčková
Proč jdu stále stejnou cestou a baví mě to?
Jeden čas jsem pravidelně jednou týdně chodila na procházky vždy stejnou cestou z Ládví okolo Vltavy a zpět. Mnoho lidí se mě podivně ptalo, proč stále chodím tu samou trasu. Vždy jsem něco zamumlala.
Tamara Roubíčková
Rozděl a panuj
Každá ideologie, potažmo válka, má ve své minulosti nějaké rozdělení společnosti. Sever proti Jihu, bílí proti černým, Židé proti Árijcům, apod. A je úplně jedno z jakého důvodu. Ale vždycky to byla povznášející teorie: Lepší lidé
Tamara Roubíčková
O odcházení
Vzpomínám si, jak jsme jako malí děti blbli s tátou, prali se, házeli po sobě polštáře. Bitva gradovala, když otec najednou zařval: "A dost!" Absolutně jsme nechápali. Proč? Odpověď byla jasná. V nejlepším se má přestat.
Tamara Roubíčková
Očkovat či neočkovat, oč tu běží?
V historii žádná chřipková pandemie neskončila očkováním. Jak přišla, tak odešla. A že jich bylo několik. Přijde mi proto divné tvrdit, že zrovna tato chřipka skončí jedině tím, že se necháme očkovat.
Tamara Roubíčková
Krysy v dírách
Když nám vláda říká, že všechna opatření dělá pro naše zdraví, tak se velmi mýlí. Kdyby to myslela dobře, nikdy by nenařizovala činnosti, které vedou k oslabení našeho organismu, který je pak náchylnější k nemocem.
Tamara Roubíčková
Trochu ironie neuškodí
V září, při návštěvě zámku, byla první otázka kastelánky, zda by nám nevadilo, kdybychom si sundali roušky. Všichni nadšeně souhlasili. Představovala jsem si pak následně podobnou situaci.
Tamara Roubíčková
Společně vám ty peníze dáme
Koronavirus se projevil jako lupič, co nás jednoho dne přepadl a zařval na nás: " Peníze nebo život!"
Tamara Roubíčková
Mezi bagatelizací a panikou je tenká hranice
Ta hranice není jasně daná, nelze jí pevně ustanovit žádnou vládou, žádné jasně dané normy od WHO neexistují. Existuje jenom zdravý selský rozum. A ten mi říká, že štěstí přeje připraveným. Bezpečnost a prevence není panika.
Tamara Roubíčková
Je důležitější to co máte na hlavě, než to co máte v hlavě
Nedávno proběhl soud o velmi nebezpečné zdravotní sestře pro společnost, protože nosí černý šátek na hlavě. Před několika málo dny se ukázalo, že nebezpečný byl pacient bez pokrývky, ale s černotou ve své hlavě.
Tamara Roubíčková
3 důvody, proč chválím internet
Za prvé, velkou měrou přispěl k rozvoji jemné motoriky mé levé ruky. Naučila jsem se touto rukou používat lžíci, pít z hrnku apod., protože v pravé ruce mám po většinou myš.
Tamara Roubíčková
Odešel poslední český gentleman
S Karlem Gottem odešla noblesa, humor a vkus. Byl vždy upravený, vkusně, léžerně oblečený, s jiskrným úsměvem na tváři. Až do poslední chvíle.
Tamara Roubíčková
Toč plnej!
Tak tuhle větu jsem mockrát slyšela jako řidička od svých spolujezdců. Dlouho jsem nevěděla, co to znamená, a bála jsem se zeptat. Je zajímavé, že tito spolujezdci byli vždy a pouze muži.
Tamara Roubíčková
Městský úřad chtěl informace o mých sousedech
Pokud si někdo myslí, že praktiky minulého komunistického režimu již skončily, tak se velmi mýlí. Nedávno si mne městský úřad předvolal, abych nabonzovala svého souseda.
Tamara Roubíčková
Zneužití dítěte ve svůj vlastní prospěch se trestá
Případ, kdy Babiš uklidil svého syna, mi připomíná podobnou situaci, která se stala v rodině Kennedyů. Rosemary Kennedyová vůbec nezapadala do vlivné bohaté rodiny usilující o post prezidenta.
Tamara Roubíčková
Dvě půlky
Dělíme-li svět na dvě poloviny, západní a východní, náš stát leží mezi nimi. Mezi dvěma půlkami. Zní mi to velmi pejorativně. Tak jinak.
Tamara Roubíčková
Sorry jako, ale bez tebe
"Nemysli si, že jsi vyhrál. Sorry jako, ale my s tebou pracovat nebudeme. Jen nám dej vedoucí funkce a práci vlády si nech".
Tamara Roubíčková
Hon na Babiše
Nemůžu si pomoci, ale paradoxně nahrávka s novinářem dokazuje, že Babiš vlastně žádnou moc nemá, jak by se tehdy na majitele novin slušelo.
Tamara Roubíčková
Dívejte se za jízdy ven
"Kdy už tam budem?" Je to nuda. Takové jsou nářky. Nejen dětí. I dospělých, cestují-li 3 hodiny ve vlaku. Cestovat je nuda? Hrát si na zikmunda a hanzelku je dnes in. Jde o to, tam být. A čím dále, tím lépe.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 35
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1320x