Budu tátou od tří let

      Mám kamaráda, který má kromě oficiální partnerky několik milenek. Dělá to bez ochrany. Na nic se neptá. Jednou mu přišel na Valentýna obrázek s dvěma čárky od jedné z milenek. Poslal jí tam. Nešla a nechala si to. Potud je to velmi obyčejný, známý příběh. Co mě ale naprosto rozsekalo, bylo, když jí nakonec oznámil, že se na výchově bude podílet, ale až od tří let.

Představila jsem si matku, jak říká: Prosím bože, dej mi dítě, ale byla bych ráda, tak nějak by se mi šiklo, aby se mi narodilo tak třeba šestiletý. To už bude chodit do školy a bude to super. Nebo možná už čtyřletý, to už je tak trochu samostatnější.

               Taky mě přišla celkem vtipná představa, jak žena porodí dítě, odnese ho milenci domů se slovy, až mu budou 3 roky, vrátím se a začneme ho vychovávat spolu. Nebo by možná mohla dát dítě do ústavu, že si tak ty 3 roky dáchne, a až dítě začne mluvit, chodit, nebude se počůrávat, tak ať zavolají, že si ho už dovychová.

               Jiný můj kamarád, lékař, to řekl své přítelkyni naprosto jasně: „Nejsem ten typ, co jezdí s kočárkem“. Je hezké, když jeden z partnerů ví, co chce, respektive co nechce, určí jasné hranice a řekne to přímo. Za komunistů to byla velká ostuda, tlačit kočárek. Dnes je to pýcha mužů. Ale já i jeho přítelkyně ho přesto chápeme. Svůj vztah si k dětem spontánně vytvořil, až když byli starší. S prckem si nepokecáte si s ním a navíc se pokakává. Vzpomínám si, jak mi barvitě líčil, že se svoji pětiletou Terezkou najížděl džípem do rozbouřenejch vln kdesi na pláži, kdy dceruška vřískala o stošest. Radostí. Byl to tehdy parťák, na kterýho se nešišlá, ale s kterým se blbne.                                            

Osobně považuji pitvoření se a šišlání nad batoletem za jednu z největších pitomostí. Degradujeme to malé stvoření na malého debýlka. Ťuťuňuňu. Takhle se nemluví ani v „první nápravný“. Chápu, že je blbý, když na někoho mluvíte a on vám neodpovídá. Jedna kamarádka mi vyprávěla, že svému malému batoleti neustále něco povídá. Mluví na něj jako na rybičky. O všem. O politické situaci, o partnerském vztahu, o vaření, o prdlejch kamarádkách, o divných lidech, o módě, o deficitním rozpočtu státu. Pro ni to byl rovnocenný partner. Mimo jiné taky forma psychoterapie, jak se nezbláznit na mateřský. Plus pro ni. Jenom se tak zaujatě díval a poslouchal. A možná je dobře, že k tomu svůj názor neříkal. To mimčo nám zřejmě nerozumí, možná, ale ono nám nerozumí, ani když je mu 15 let a mluvíme o daleko primitivnějších věcech, jako jsou špinavé ponožky na podlaze.

               Co nechápu je, že se muži dodnes bojí hovínek. Jednou jsem viděla nějaká cizí videa, jak se u této činnosti hroutí. Říkala jsem si, tohle jsou ti tvrdí chlapi, co za nás mají, a nedej bože, aby se to někdy stalo, bojovat ve válce? Někde tam co leží kolem dokola rozstřílený vojáci s vyhřezlými vnitřnosti, s urvanými končetinami.  A teď se můžou po… z malých bobečků v navoněných pamprskách. Dělala jsem s kamarádem, co se pečlivě o své děti stará a miluje je, průzkum, kolik mužů co zná, doma své ratolesti přebaluje. Překvapil mě výsledek: 7:2. Zřejmě bysme tu válku vyhráli.

               Nedávno jsme byli na Mácháči na dámské jízdě. Probíhal tam zrovna závod „Ironman“. Byli jsme z toho nadšené, opíjeli se svalstvem mužů a jejich vytrvalostí. Pak najednou přijeli tři dodávky, z nich vystoupili 3 tvrdí mladí hoši. Pánská jízda. Co nás ale fascinovalo, že z aut vytáhl každý po dvou capartů ve věku 1-3 let. Rozestavěli kolem transportérů nočníky. V tu chvíli nás upachtění ironmenové honící se za výsledkem absolutně přestali zajímat. Pak tátové popadli své děti, každé pod jedno křídlo a šli jim holý prdelky vymáchat do jezera. Bylo počasí na mikinu. Bavili jsme se a omdlévali nad supertátama.

               Ale teď vážně k podstatě věci. Fascinují mě muži, kteří jdou do milování a absolutně nemyslí na následky. Z vlastní zkušenosti vím, a i z vyprávění kamarádek, že to muži absolutně neřeší. Tak jeden z 10 se zeptal, zda se chráníme proti početí. A nešlo o sex na jednu noc, ale i o dlouhodobější sexuální vztah. Jedna z kamarádek na známou otázku zda polyká, odpověděla, ano tablety Cilest. Tázaný to prý nepochopil.  Kdybych to taky neřešila, tak posílám taky obrázky s dvěma čárky. Když už nic, tak se divím, že jim nevadí, že by museli platit alimenty. Jasně, že mohou argumentovat, že to není jeho. Ale existují testy DNA. Samozřejmě to pak většina řeší tím, že neplatí, ale to už je trestný čin. A jestli jim to stojí za to.

               Nechápu ten risk. Nebo v muži převládá názor, že když otěhotní žena, je to její problém? Spontánní početí je vždycky věcí dvou lidí. A to i přesto, že z toho jeden z těch dvou nemá radost. Ale jde o víc. O malýho kluka, o malou holku, který nemá otce. Nebo má takovýho, který si určí věk dítěte, kdy si ho všimne. Sice je někdy nevšímavost daleko lepší, než si brát svoje bezbranné dítě jako rukojmí v osobním boji proti svému partnerovi, ale to už je nepovedený černý humor. Je mi z toho tak nějak smutno.