Trochu ironie neuškodí

                V září, při návštěvě zámku, byla první otázka kastelánky, zda by nám nevadilo, kdybychom si sundali roušky. Všichni nadšeně souhlasili. Představovala jsem si pak následně podobnou situaci.

Ležíte na operačním stole, lékař vás uspí. V tu ránu se hlavní operující lékař, zeptá, zda by celému operačnímu týmu nevadilo, kdyby si všichni sundali ty zatracený roušky. Vždyť jsou zbytečné. Není jisté a prokázané, že jsou účinné. Bolí ho akorát z ní hlava a on se potřebuje soustředit na několikahodinovou operaci. Nikdo ho nebude omezovat.

                Jeho kolega s rozčepýřenými vlasy namítne, že by si ji měli vzít, že by pacientovi mohla ta rána shnít. V tom se na něj otočí kolega a řekne mu posměšně, že on nemůže mít pravdu, když tak hrozně vypadá.

                Přesto ještě namítne, že kvůli zdraví pacienta by přece radši měli operovat s rouškami, ale je mu jasně řečeno, že ten co leží na operačním stole, je tlustý a dost nemocný. Stejně umře, a navíc na svoji nemoc, rozhodně ne na infekci v ráně.

                Po určité chvilce přinese sestra jídlo a pití. Jednou rukou lékaři drží háky a druhou jedí. Když opět někdo namítne, že je to rizikové, hlavní operující lékař se rozčílí, že přece při několikahodinové operaci o hladu nebude, hrozí mu hypoglykémie a kolaps.

                Nakonec staniční sestra navrhne, že by mohli vylít dezinfekci, protože má od ní nehorázně zničené a vysušené ruce. Navíc chemikálie prostoupí kůži do těla a to není zdravé.

                To není zas tak nereálný příběh. Děj se skutečně několikrát odehrál, jen kulisy byly  jiné. Místo zdravotnického operačního sálu  to byla ulice. Něco podobného i zaznívalo "ve středověku". Přesně roku 1890, kdy lékaři odmítali nosit při operaci rukavice. Takovou čistotu považovali za extrémní. Ale už v roce 1918, kdy začala Španělská chřipka, museli roušku nosit všichni. Kdo ji neměl, nesměl vstoupit ani do tenkrát otevřené tramvaje. Dobrá zpráva je, že tato epidemie trvala dva roky, takže skoro polovinu už máme za sebou.

                A tak mne napadlo, že by nebylo od věci učinit Výzvu: Lékaři odhoďte roušky. Hlavně vy na operačních sálech.  Jsou zbytečné. Ciťte se svobodně. Anebo rebelsky. Volně dýchejte. Upozorňuju, že je to nadsázka.

                Nemám problém vyjít ze své komfortní zóny. Překvapují mne lidé, kteří s těžkým batohem putují tisíce kilometrů pro svoje pocity. Všichni je obdivují pro jejich odvahu, chtějí být jako oni. A pak když mají možnost ve svém denním životě nandat si roušku byť jen na hodinu, když si jdou do krámu pro papání, tak se cítí omezeně. Radši roušku na puse nositi, nežli o práci přijíti.

                Vrtěti koronavirem není cizí pro mnoho politiků. Někteří si získávají body, někteří naopak body ztrácejí, hlavně svým náhle populistickým postojem. Představuji si, jaké by to bylo, kdyby aspoň týden nebyli zveřejnovány žádná číslo o nárůstu nakažených.

                Mám pro ně jeden návrh, který by jim vyřešil palčivou otázku, kdo by mohl pracovat v polní nemocnici v Letňanech. Nyní si spousta lidí stěžuje, že nemá práci, především herci. Ti by tam klidně mohli stlát postele, vynášet mísy s výkaly. Číšníci by zase mohli krmit nemohoucí. Tyto úkony dokáže každý. Kosmounatský atombordely by jim jistě nevadily, jsou na kostýmy zvyklý. Byla by to ohromná pomoc v péči o pacienty. Starat se o ně je přece krásná práce, charita, ke které se většina z nich hlasitě hlásí. Prošli by si tak metodou Stanislavského a jejich výkony by pak byly v mnoha zdravotnických seriálech uvěřitelnější. A ti, co už v seriálech hrají, musí mít přece dobrou průpravu. Pak jim zatleskáme, jako v divadle.

                Nikdo po nás nemůže chtít, abychom se měli zase všichni rádi jako na jaře. To jsme byly na sebe hodný, poplacávali jsme se po ramenou, ale pardon, to stačilo. Nedávno jsem měla zajímavý rozhovor, který mě dost pobavil. Jela jsem v září v paneláku s rouškou a nastoupil tam mladý kluk bez ní. Říká mi sebevědomě, že tady ta rouška být nemusí. Odpovídám mu, že kdo chce tak ji má, kdo nechce, tak je to jeho věc. Pak se mne posměšně zeptal:

                "A vy se jako bojíte, že chytíte koronavirus?"

Odpověděla jsem, že já se nebojm, ale že pracuji v Nemocnici na Bulovce, koronavirus klidně můžu mít a nevědět o tom a chytit by ho mohl on ode mne. V tu ránu frajerství bylo pryč, vytáhl si mikinu přes pusu, ječivě zaklel a vystřelil z výtahu. Naštěstí pro něj už výtah stavěl v jeho zvoleném patře. Musela jsem se smát. Lidé nevědí, co chtějí, ale nedaj pokoj, dokud to nedostanou.

                Neptejte se, co může udělat stát pro poražení koronaviru, ptejte se, co můžete udělat vy. Babiš a potažmo Prymula virus sami nevymýtí. Nezastřelí samopalem, nezavřou ho do vězení, ani ho nedokážou zabít plácačkou. Dokonce ani nemůžou navrhnout v poslanecké sněmovně zákon o samovolném zmizení covidu.

                Á propos, 3R se mi moc nelíbí, víc se mi zamlouvá 3D.  "Dezinfekce, distanc, držka."