Krysy v dírách

Když nám vláda říká, že všechna opatření dělá pro naše zdraví, tak se velmi mýlí.  Kdyby to myslela dobře, nikdy by nenařizovala činnosti, které vedou k oslabení našeho organismu, který je pak náchylnější k nemocem.

Přiznávám se dobrovolně bez zakleknutí, že občas poruším zákon. V zaměstnání mám nosit 12 hodin nepřetržitě respirátor. Přiznávám se, že několikrát za službu, vyjdu ven a tajně několik minut dýchám plnými doušky čistý vzduch. A to jsem velký rouškovec, psala jsem i pár blogů podporující nošení roušek. Já vím, dopouštím se strašného zločinu. Cítím se velmi provinile, že dopřávám svým plicím čistý vzduch. Nejprve jsem chodila do Miroslavovy země si zazpívat, dnes si tam chodím nasávat. Omlouvám se tímto vládě, že pečuju o své plíce, že jim dopřávám aspoň na pár minut pořádnou dávku kyslíku. Že nechci, abych je měla oslabené a náchylné k onemocnění.  Že chci kyslík teď hned a ne až potom, na ventilátoru. A že možná neonemocním a nezavdám tak příčinu vládě k represivním opatřením.

Vyskytla se nějaká teorie, že nás zachrání jedině rouška, rozestupy a dezinfekce rukou. Přijde mi to trochu omezené. Je to jako kdyby horolezci, který leze na skálu, stačil cepín, provaz a karabiny. A kdyby spadnul, tak jenom proto, že neměl cepíny dva. A vůbec by nás nezajímalo, že záleží jakou má kondičku, jak je psychicky vyladěn, jaké je počasí. To jestli ze skály spadne nebo ne, rozhoduje mnoho faktorů. Vláda je v tunelu, kde vidí pouze matné 3R a jako kdyby na víc písmenek už neměla a dál neviděla.

Je to od čerta k ďáblu. Čísla rostou, tak utáhneme šrouby. Čísla klesnou, tak povolíme. Jenže v tu ránu se nám čísla zase zvýší. Tak ještě víc utáhneme. A v dlouhodobém horizontu jsou čísla vyšší. Lockdown je účinný jenom na chvíli. Byl účinný na jaře. Tenkrát jsem ho schvalovala. Coronavirus byl  novinka, nikdo jsme nevěděli co se děje. Jenom jsme viděli videa, jak lidi padaj znenadání na chodníku. Jestli to bylo díky koronaviru, nebo dostali infarkt, se už nikdy nedovíme. Ale dnes už víme něco víc.

Na jaře jsme covid zvládli. Protože jsme pečovali o své zdraví. Kdo měl kolo, vyrazil ven. Kdo kolo neměl, tak si ho koupil. Chodím pravidelně s kamarádem ob víkend na cca 15 km procházky do lesa. Kvůli tichu, samotě, přírodě. Ale na jaře byly narvaný lesy. Od kamaráda, který chodil se mnou a je vášnivý cyklista, slyší kolo na metry daleko. Neustále jsem slyšela v minutových intervalech: "Pozor jede kolo, musíš na stranu." Až mne to štvalo a fakt jsem si přála, ať už otevřou obchoďáky a lidi se přesměrujou tam.

Hospody byly zavřený, ale okolo nich stálo nebo sedělo na zídkách, v trávě v přírodě na lavičkách spousty lidí. Byli na čerstvém vzduchu. Neseděli doma ve vydýchaných místnostech, kde je kyslíku, že by člověk pohledal.

Rouška se nosila jenom při velké koncentraci lidí. Jinak se mohlo volně dýchat. Dávalo to smysl. Lidé to chápali a zvládali. Něco bylo povolené, něco bylo zakázané. Dnes se radši zakáže vše šmahem a nikdo neřeší jaké to má dlouhodobé následky pro náš organismus. Pepíček ve třídě hází houbou, tak zakážeme radši všem houbu používat.

Dnes si nemůžu sama sednout do auta a vyjet z Prahy, kde mám trvalé bydliště, a odjet ve volném čase do přírody na chatu, kde nikdo není. Ale klidně můžu každý den běhat po všech obchoďákách v Praze, jezdit do halelujah metrem a potkat milión lidí. Nějak mi to smysl nedává.

Naopak mi přijde, že čím přísnější lockdown, tím je to horší. A jsme dokonce nejhorší. Protože Češi mají rádi přírodu. Jako jediný národ holdujeme chataření, houbaření v lese, chodíme na čundry, máme špičkovou turistickou síť. Děláme to celý svůj život a najednou ze dne na den bum, a tyto věci neděláme. A tělo je v absťáku. Nastává tělesný a psychický rozklad. Imunita je oslabená. A coronavirus má krásně připravenou půdu pro svoje řádění. Má žně. Z dlouhodobého hlediska je lockdown kontraproduktivní, protože ničí naše zdraví.

Dříve naopak matky vyhledávali nemocné děti, aby svoje děti, které byly zatím zdravé, nechali nakazit. Aby nemoc prodělali a získali protilátky. Říkalo se tomu očkování. V boji nezvítězíme tak, že se vystrašeně ukryjeme jako krysy do děr. Ať děláme co chceme, promoření nezabráníme. Ale můžeme být fit. Coronavirus má rád obézní lidi. Ale děláme všechno proto, abychom nesportovali, nehýbali se a přibírali.

Posledním hřebíčkem do rakve od vlády byl zákaz sportu na horách. Já osobně na hory nejezdím a jsem kvůli tomu dost "vyčleněná" ze společnosti. Každý totiž jede v zimě lyžovat na hory. Dá se s klidem říci, že lyžaři jsou oblečeni jak v atombordelu. Mají neprodyšnou kombinézu, helmu, brýle, čepici, šálu přes ústa. Na vleku jsou odstupy. Na trati jsou odstupy, jinak by se srazili. Jsou na čerstvém horském vzduchu. Co si víc pro naše plíce, které jsou nejvíc na ráně, přát. Většina rodin tam jezdí se svým autem, takže se ani cestou s nikým nepotká. Ve zdravotnických kuloárech se tiše šeptá, že do hor jelo i hodně zdravotníků na tajňačku.

Jenže vláda rozhodla jinak. Radši nahňácaný občany ve městěch, v panelácích, ve vydýchaných místnostech. Rozhodně se nebudou rozprostírat po celé zemi.

Hledala jsem, jak skončila španělská chřipka. Čekala jsem, že se dočtu, jak lidé přestali vycházet ven, virus chodil po ulicích, a když tam nikoho neviděl, tak zmizel. Možná ještě zkoušel zazvonit, ale nikdo mu neotevíral. Takže se do domácností nedostal. A pak zazvonil zvonec a chřipky byl konec. Jenže chřipka jak přišla, tak odešla. To jsou nepsaný zákony přírody. A my lidé je nikdy nemůžeme ovládnout. Nikdy nad smrtí nezvítězíme.

Překvapuje mne, že se ještě neobjevili strašidlové, kteří by varovali před těhotenstvím. Že v dnešní době není zodpovědné mít dítě. Že v dnešní době je rizikové pro matku, když otěhotní. Naštěstí se tak neděje. Dětí se rodí hodně a jsou zdravá. Svět je v pořádku. Takhle fungoval odjakživa, lidé se rodili a lidé umírali. Někdy jich najednou odešlo více. Ať už to byla epidemie, nebo jiná přírodní pohroma.

Žijeme v záporných číslech, v grafech, v tabulkách. Ale jediná zbraň proti jakékoliv katastrofě spočívá ve vnitřní síle člověka. Nepoddat se tomu. Nemít strach. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Neutíkat do krysích děr  a tam se klepat strachy.  Je to jako kdyby na palubu Titaniku, když se začal potápět, přiběhl ke stále hrajícímu orchestru Babiš a začal: "Vy si tady klidně hrajete, zatímco umírají lidé. Běžte do svých kajut a začněte si vyrábět a šít záchranné vesty." Orchestr hrál dál. Kulturu k životu potřebujeme. A nejvíc ji potřebujeme při umírání.

I za války, kdy hrozilo nebezpečí smrti, život nadále pokračoval. Zpívalo se, rodilo, vycházelo se na ulici, i když hrozilo okamžité zastřelení. Neexistovalo nařízení, lockdown, utíkejte se schovat do bungrů a vyčkejte, až přestane válka, nebo až se sníží počty zastřelených. Musí se žít dál. Nemůžeme žít potom. Žijeme teď. Vyhrajeme jedině tehdy, když se nebudeme schovávat jako krysy v dírách a tam pomalu chřadnout. Vyhrajeme jedině tehdy, když budeme žít, zdravě žít.