"Kdy už tam budem?" Je to nuda. Takové jsou nářky. Nejen dětí. I dospělých, cestují-li 3 hodiny ve vlaku. Cestovat je nuda? Hrát si na zikmunda a hanzelku je dnes in. Jde o to, tam být. A čím dále, tím lépe.
Dnes můžete být jakýkoliv lůzr, ale když začnete cestovat, zvýšíte dost rapidně svoji cenu. Motivace se změnila, nejde o samotné cestování, jde o to, někam se co nejrychleji dostat a podat o tom zprávu. Jeden můj kamarád, se mi jednou přiznal, že na výlety jezdí jen pro to, aby nevypadal v pondělí v práci blbě, až se ho kolegové zeptají na klasickou otázku, co dělal o víkendu.
Proto nás samotné cestování nudí. A tak všichni řeší co dělat za jízdy. Můžeme blbnout, zpívat, koukat do mobilu, mobilem vysílat. Bez wi-fi necestuji.
A můžeme se jen tak dívat z okna ven. Probůh to je ale nuda. Tupě zírat z okna. Co z toho? To je fakt zábava.
Kde přišla Rowlingová na námět Harryho Pottera? Čtyři hodiny se dívala z okna vlaku. Během cesty po dálnici Kary Mullise napadla polymerázová řetězová reakce tak jasně, že za ní dostal Nobelovu cenu. Objevitel DNA tak dlouho koumal, zda se jedná o dvou nebo trojšroubovici, až za jízdy ve vlaku přišel na to, že dvoj, protože většina našich orgánu je v páru.
Nevím, zda se mozek, když se dívá tupě z okna na ubíhající krajinu, se dostává do fáze alfa nebo gama. Dokonce je mi jedno, jestli si u toho vyčistím hlavu, pomáhám si tím od stresu, nebo k čemu všemu je to dnes v moderní době dobré. Zírám z okna, protože mě to baví. Pozoruji svět. Jsem ve zvláštním transu. Nedělám nic.
Moje babička se vždy pyšnila tím, že stále něco dělá. Cokoliv. Posledních asi 15 let nedělá nic. Pokud nespí, tak hledí bez hnutí do dáli. Má Alzheimera. Život neošálíme. Stejně si to jednou vybere.
Přemýšlela jsem, proč kluci jen v košili, s trubkou od umyvadla, v který je nějaký prach, se stávají rovnocennými bojovníky proti těžce vycvičeným vojákům NATO ze západu, kteří mají těžkou techniku, 20kg vychytávek na speciální uniformně, zbraně se zaměřovači, laserem a s věcičkama o kterých se nám ani nezdá. Kluk v turbanu má totiž jednu velkou podstatnou věc navíc. A to je instinkt. Orientace v prostoru. Vnímání okolí. Celý život jezdil na korbě toho nejhoršího náklaďáku na nejhorších cestách a díval se po krajině.
Nevysílal on-line na mobilu, protože ho neudržel v ruce, musel se držet korby. Musel sledovat okolí, aby nespadl z korby. Díval se z vozu a naučil se dokonale mapovat okolí. Kde se co šustlo. I za křovím. Oproti němu jezdí kluk v bezpečném vozidle s videem těsně před obličejem. Celé mládí. Rodiče ho vozí do školy, na kroužky. Neumí se venku pohybovat. Cítit nebezpečí. Je v ochranné kleci. Pak je mu 18 let. Sedne do auta a zemře najetím na obrubník.
Vzpomínám si, jak jsme často jezdili s rodiči na výlety. To ještě nebyly na zadních sedačkách pásy a bráška seděl veprostřed, rukama opřenej o přední sedačky. Pozoroval taťku při řízení. Díval se jak a kdy řadit. V sedmi letech uměl řídit. Soutěžili jsme, kdo umí pojmenovat všechny dopravní značky. Navíc jsme měli ještě jednu výhodu. Taťka je velký fanda do přírodních památek. Takže cesta probíhala asi takhle: " Támhle napravo, jak vidíte ten kopec, tam nahoře, tak to je zřícenina Malá skála, Frýdštejn. Tam jsou vytesaný místnosti do skály".
Chápu, že každý otec těmito vědomostmi neoplývá, ale upřímně, uvítala bych podobné informace jako doplněk v navigaci, nebo v jiné aplikaci.
Taťka k tomu přidával ještě zajímavé bonusy. Například: "Toto je zatáčka P. Procházky". Věděli jsme, co to znamená. Otec měl mnoho známých, kterým dělal servis auta. V té zatáčce se pan Procházka vyboural. Smrt nebyla v naší rodině tabu. Rodiče s námi mluvili o nebezpečí jízdy. Vlastně jen konstatovali, jaký je život. Viděli jsme ho z okna. A nebylo to okno Windows.
