O vánocích nejen pohádkami živ jest divák...

Nikdy bych si nedovolila šáhnout na národní poklad pohádek, jež všechny dosud natočené byly o vánocích vysílané. Ale zaujali mě dva životní příběhy, které jako krásná pohádka zprvu vypadaly. Jsou to ale skutečné příběhy. Z mého pohledu se špatným koncem v rozdílném smyslu slova. Dovolte mi, abych se pozastavila nad velmi zajímavými dokumenty, které jsem našla ve vánočním programu mezi tisíci pohádkami.

Jedná se o tak trochu podobné, a zároveň rozdílné dva francouzské dokumenty od stejných tvůrců. Jde o zveřejnění tajných nahrávek po cca 50 letech. Byly natočené nezávisle na sobě v letech 1960 – 1964. Veřejné světlo spatřili v roce 2005 a 2011.
Jsou to velmi osobní zpovědi dvou velmi silných žen, jež to dotáhli velmi vysoko. Až ke královskému paláci. Svým způsobem je spojoval jeden muž. Ta první byla manželka, druhá prý milenka.
Rozdílnost v nahrávkách spočívá v jejich charakteru. Jedna je silně útočící, zatímco druhá vyznívá naopak, dalo by se říci, jako přemýšlení oběti.
Záznamy nesměly být nikdy zveřejněny.
Jeden z dokumentů spadal pod povinnost o zachování mlčenlivosti, tzv. lékařské tajemství. Přesto je lékař předal určité osobě, která jej donesla do jedné z nejznámějších redakcí novin v Los Angeles. Odkrývají selhání psychoanalýzy.
Ten druhý zpřístupnila vlastní dcera, i přes ráznou žádost, že si nikdy, v žádném případě nepřeje zveřejnění. Čistě osobně, vzhledem ke slovům, která tam zazněla, bych tohle své mamce nikdy neudělala a nahrávky ihned zničila. Chápu, že byly namluveny po velmi bolestné tragické životní události, člověk byl plný nenávisti, kterou potřeboval vyventilovat, ale není nutné aby to svět věděl. Nebo ano?
Ten muž byl prezident Spojených států J. F. Kennedy. Útočící zpověď z roku 1964, plná pomluv, kterou zveřejnila její dcera Caroline v roce 2011 (po 47 letech) patří jeho manželce Jackie Kennedyové.
Druhá nahrávka, z níž se ozývá hlas bolestné duše, pitvání těch nejnitěrnějších pocitů a stavů, určený pro uši svého psychiatra, natočený v letech 1960 – 1962, zveřejněných roku 2005 (po 43 letech) prokurátorem, jenž byl přítomen i její pitvě, patří milence prezidenta, Marilyn Monroe.
Nechci zde zmiňovat klišé, že i hvězdy, jejíž sláva hvězd se dotýká, bohaté, krásné a úspěšné,přece jen trpí. Negativní emoce, bolest, závist, strach je neopouštějí.
Dokumenty a jejich zpovědi mě nutili k přemýšlení o jejich rozdílnosti, o jejich duši, jakým způsobem uchopila tento svět. Popravdě, na Jackie, jsem změnila názor, šla si tvrdě za svým cílem, ve zpovědích byla útočná, pomlouvačná, nemilosrdná, věděla přesně co chce. Toužila po slávě. Byla šťastná?
Ovšem ani Marilyn mi není sympatická svým fňukáním, neustálým rochňáním se ve svých pocitech. Milovala světla reflektorů, a paradoxně je ke konci kariéry nenáviděla. Velmi bipolární rozporuplný vztah. Toužila po lásce. Byla velmi nešťasná.
Opět zmíním mou mamku, která, ježto by zmírnila škodlivost sledování televize, vždy po titulkách jakéhokoliv pořádu vyslovila větu: "Jaké si z toho vezmete ponaučení?" Žel zůstalo mi to dodnes, jen s tím rozdílem, že nyní jsou odpovědi velmi ironické, ale to už mamka naštěstí neslyší. Ale teď upřímně, někdy je možná lepší si pořádně zanadávat, než se několik hodin vnitřně pitvat. Nadáváním si ulevím možná víc než šťouráním se v sobě. Má to ale jednu podmínku. Nikdy se to nesmí dostat na veřejnost. Ani po 50 letech.
Osobně stejně ale trochu víc dávám body Marylin, nenávidící dlouhé noci v bílé prázdné posteli, vždy s bílým velkým klavírním křídlem vedle. Té, která v životě stále něco hledala...sebe...