Nebylo mu pomoci?

Hledáme příčinu. Jako první nás napadne držení zbraní. Když chce někdo zabíjet, zbraň si vždycky sežene. Příčina je někde výš. V hlavě. Mozek je ten kdo dává, nebo nedává povely ke střelbě. Nad tím je motivace. A tou je bolest. Volání o pomoc. Ze začátku je tiché, potom sílí. Pak zařve.                Chyba je v systému. Tento důvod zní spíše jako výmluva. Je to obecné vyjádření.  A nikoho moc nenadchne. Chceme razantní řešení. Teď a hned. Tak rychlý a jasný jako byla střelba v Uherském Brodě. Jasný důvod. Ale tentokrát si myslím, že je to pravda. Chyba je v systému léčby nešťastných lidí. 

Měla jsem v rodině blízkého člověka, který onemocněl schizofrenií. Záměrně píšu v minulém čase. Není mezi námi. Několikrát jsem ho navštívila v psychiatrické léčebně. Už jenom když jsem vstoupila za plot, ucítila jsem atmosféru, z který jsem měla já sama depku. Paradoxní je, že nejvíc jsem očekávala divný pacienty, kteří po mě skočí. Když jsem přišla poprvé a hledala svého blízkého, ostatní spolupacienti byli velmi zdvořilí a komunikovali zcela normálně. Na uzavřeném oddělení. Samotný vzhled pokojů mi naháněl hrůzu. Na chodbě v rohu byla pověšená panenka zamotaná v síti.

               Profesionálně se s psychiatry setkávám ve své práci a musím někdy souhlasit, ač je to černý humor, že na vtipu: „Čím se liší psychiatr od pacienta? Tím, že má klíče!“, je něco pravdy. Je to nezáviděníhodná práce, velmi nedoceněná a psychicky degenerující. Osobně, poslouchat každý den 8 hodin, a každou hodinu jiného člověka, jak pláče nad světem, jak na mě nakládá to svoje kolečko hnoje, asi bych to taky nedávala.

               Vzpomínám si na hodiny psychologie ve škole, kde nás psychiatr učil, co je to vlastně „normální“. Že je to velice široký pojem. Nedají se určit hranice. Upřímně mne nepřijde normální nikdo, včetně mě. Ale určité hranice přece jen existují. A že je něco přes čáru musí být evidentní. To že člověk jednoho dne vstane a během cca 10 minut zabije 8 lidí, čistými smrtelnými ranami na místě dvěma pistolkami, že by mu to mohl závidět cvičený americký sniper s kulometem, tak ať mi nikdo netvrdí, že příznaky nebyly zjevné.

Bohužel neznám psychologické testy. Někdy mi přijde toto slovo tak neprůstřelné, až je mi to podezřelé. Zajímalo by mě, zda má psychologické testy ten, kdo je u žadatelú schvaluje. Zřejmě nebudou nic moc, nějak mi přijde, že se míjejí účinkem. Dnes projít těmito testy není zřejmě nic náročného. Když se dá obelstít detektor lži. Jsou tak známé, že klient ví, na co si dát pozor? Dají se získat zneužitelným způsobem?  Jsou aktualizovány?

               Nezměníme vzhled psychiatrických léčeben, nejsou peníze, ale můžeme změnit systém. Proč je nařízená léčba jen odsouzeným lidem? Sousedské vztahy je jedna velká kapitola. Ale jsou spory malé, větší, velké a neúnosné. Jasně zavolá se policie, sepíše se protokol, napomene se a nashledanou. Až dojde ke zločinu, až budeme mít pádné důvody, jako je třeba mrtvola teprve můžem začít jednat. Policie by měla vyhodnotit závažnost situace. Je to opakovaně? Stupňuje se to? Proč ale nenařídit v tomto případě  psychologa? Volat psychologa k obětem zločinu je už trochu pozdě.

               Dnes se nařizuje psychiatrická léčba pouze odsouzeným lidem. Jinak si jí člověk vyhledává sám. Ale nejhorší na duševních chorobách, je to, že si nemocný ve většině případů myslí, že je zcela zdráv. To je vlastní zkušenost z rodiny. Když dneska umíme nařídit jakoukoliv finanční pokutu v jakékoliv výši a tvrdě ji vymáhat, proč se tak zdráháme nařídit psychiatrickou léčbu, když to ohrožuje životy nevinných lidí a příště třeba i nás?

               Navíc to není trest, ale pomoc nešťastnému člověku. Dovolím si tvrdit, že střelec byl svým zbůsobem taky oběť. Oběť doby, oběť psychicky nemocné manželky. Trpěla schizofrenií. Stejnou nemocí jako vražedkyně ze Žďáru nad Sázavou. Protože se mi tato nemoc vyskytla v rodině, přečetla jsem o této nemoci docela hodně knih. A můžu říci, že o této chorobě nevím o nic víc. Několikrát jsem si přečetla, že je to velmi těžká nemoc, neprobádaná, léčba je velmi individuální, zdlouhavá a suma sumárum, málokterý lékař vlastně pořádně neví proč vzniká, jak ji definovat apod. Dnes už skoro umíme vytvořit, či dosti poopravit člověka, ale léčit jeho nemocnou duši je čím dál náročnější. Mluví za to samy statistiky, počet onemocnění se zvyšuje, agresivita schizofreniků je brutálnější.

               Myslím, že by se obor psychiatrie jako takový měl změnit. Z opuštěných uzavřených areálů s uzavřenými lidmi v klecích by měl vejít do ulic. Změnit se v moderní obor léčby nešťastné lidské duše.