Toč plnej!

Tak tuhle větu jsem mockrát slyšela jako řidička od svých spolujezdců. Dlouho jsem nevěděla, co to znamená, a bála jsem se zeptat. Je zajímavé, že tito spolujezdci byli vždy a pouze muži. 

             Když jsem se jednou o tom bavila na dámské jízdě, zjistila jsem, že tento problém jsme tam měli všechny. Kdybychom stáli u pumpy, možná bych to pochopila ve smyslu, že mám natočit plnou nádrž. A tak jednou při intimním popíjení vína pozdě večer, kdy už se jazyk rozvazuje, a zábrany klesají, jsem se odvážila svého mužského protějšku zeptat, co to tedy znamená. Podíval se na mne jako na největšího blbce na světě. Ten ponižující pohled nezapomenu. A pak mi to vysvětlil: "No přece máš točit plnej rejd, né!"

            Tak to byla bomba. Nejenomže jsem se v chápání absolutně neposunula, ale navíc jsem se propadla v bezmocnosti ještě hlouběji. Teď abych ještě zjišťovala, co je to rejd. Ale naštěstí se našel někdo, kdo mi to bez problémů a rád vysvětlil. Není spolujezdec jako spolujezdec a řidič jako řidič.

            Jednou jsem jela s expřítelem na výlet. Po 10 minutách vytáhl bloček a začal si něco zapisovat. Když jsme dojeli, začal mi smrtelně vážně předčítat asi 10 chyb, které si zapsal. Žel už si je nepamatuji, jenom jednu jedinou, která mě fakt rozesmála. Myslím, že měla pořadové číslo 3. a zněla: "Vadí jí ostatní řidiči." Tato věta mě baví dodnes. Ano, občas mi silně vadí ostatní řidiči. Kdyby nebyli, bože jak by se mi krásně jezdilo. A fakt není nad to projíždět se ve 3 hodiny v noci osvětlenou vyprázdněnou Prahou.

            Když jsem měla vézt poprvé svého otce, měla jsem trochu trému. Byl profesionálním řidičem. Čekala jsem nějaké odborné rady a vychytávky. Když jsem se rozjížděla, zeptala jsem se, kdy je čas tam dát dvojku. Odpověděl mi, že řidič jsem já. Super, zajásala jsem, pojedu si podle svého. Asi po půl hodině jsme vjeli do úzkých serpentin. Mám je ráda. Když jsem jednou hodně pospíchala, měla jsem horečku a spěchala domů, ani nevím jak, podařilo se mi v nich suprově driftovat. Když jsem to zkoušela jindy, soustředila jsem se a už se mi to nikdy nepovedlo.

            Dostala jsem od otce sprďunk, proč jezdím prostředkem silnice, co kdyby tam něco vyjelo! Vždycky jsem je bezpečně projížděla. Jezdím vždy pomalu, vždy připravena. Když se proti mně vynořilo auto, vždy jsem včas přibrzdila a uhnula. Paradoxně je to pro mne bezpečnější v noci, kdy jsou vidět na dálku reflektory protijedoucího auta odrážející se daleko v okolním prostoru i když je hodně před zatáčkou a já mám tak čas zajet úplně ke kraji, popřípadě zastavit na širší krajnici. Tentokrát byl ale den, a na rozdíl od venkovskýho místního řidiče v otřískaným favoritu, s balíkem slámy na střeše, kterej mě předjel stovkou, jsem já, pražák s pražskou značkou, na rozdíl od něj, jela opravdu pomalu a opatrně, třicítkou. Po této výtce jsem se tedy začala snažit držet co nejblíže silnice, až jsem skoro vytírala škarpy nebo lízala skály zasahující do silnice.

            Když jsme dojeli a vystoupili, můj bratr, který jel za mnou, mi pohrdavě říká: "Ty jsi teda jela! Napasovaná na krajnice, úplně na doraz!" A to je jedna motoristická rodinná krev. Nevím, ale co muž-řidič, to názor. Každý má vlastní styl řízení a proto nikdo nikomu do řízení nemůže kecat.

             Kamioňáci v levém pruhu je taky kapitola sama pro sebe. Ale zase fungujou líp jak zpomalovací pásy na silnici. Ale chápu ten jejich komplex méněcennosti a závisti. Oni ty velcí můžou maximálně 80 km/h a prťavej osobák 130 km/h.

            Taky není auto jako auto. Velká zábava je s chytrým autem. Když začala zima, občas se mi na displeji objevila rada: "Nebezpečí náledí, jeďte opatrně!" Strašně mě to vyděsilo. Navíc se to tam objevovalo nepravidelně. Jelikož jsem měla v dětství tvrdou náboženskou výchovu v sektě a tak trochu mi vymyli mozek, s čímž dodnes bojuju (co se v mládí naučíš, toho už se v životě nezbavíš) dlouho jsem si myslela, že je to znamení od Pána Boha. Že se mnou nepřímo mluví, skrze věci a snaží se mne varovat. Když jsem si to po delší době srovnala v hlavě, zjistila jsem, že se to tam objevuje vždy, když venkovní teplota klesne pod 3 stupně.

            Závada, která mne baví, je když se objeví hláška: "Filtr pevných částic je plný, pokračujte v jízdě." Jet asi 30 minut rychlostí, která by neměla klesnout pod 130 km /h mi přijde jako velmi dobrá oprava auta. Takže pokračuji v krasojízdě. Někdy i můj osobní životní filtr duše je plný, a tak přidám a jedu dál.

            Když byly třeskutý mrazy, objevila se mi na displeji na 3 sekundy 3 písmena. Volala jsem do servisu, co znamenají písmena CDA na displeji. Upozornila jsem ho, že jsem si ale nestihla zapamatovat pořadí, a že ani těmi písmeny si nejsem jistá. Servisák mi řekl, že vůbec netuší, co by to mohlo být, přestože jinak ví vždycky.  Po chvilce přemýšlení nad tím vším, a možná i nad divnými ženami-řidičkami, mi poradil, ať se ozvu, kdyby se to objevilo znovu, ale že se nyní stává, že v těchto extrémních mrazech se auta mohou chovat podivně. Potěšilo mě, že i moje auto má zřejmě duši a vadí mu zima jako mě. Že je z ní vyjetej.

            Taky mě vyvede z míry, když mi auto na displeji začne hlásit úbytek vzduchu v pneumatikách. Začnou se mi v hlavě honit katastrofické scénáře. Mám pocit, že když ihned nedojedu k pumpě, okamžitě nabourám. Když jsem měla starší auto, stav nafouknutých gum jsem zjistila až u benzínový stanice, kde mne na to upozornil čerpadlář. Bylo to vidět na první dobrou. Tam jsem pochopila, proč mne to auto tak táhlo ke straně. Do té doby mi to bylo jedno. Mít chytrý auto je výhoda, ale mne někdy hodně informací děsí.

            Nedávno jsem si splnila sen a projela se ve Ferrari v rámci zážitkové jízdy. Nic moc. Nejprve jsem se musela přikurtovat čtyřbodovým pásem. Cejtila jsem se strašně sešněrovaná jako dítě zakšírované v kočárku za komunismu. Svobodný pocit byl ten tam. Upozorňuju, že se v autě zásadně připoutávám, připadám si tak jako velká vzorná řidička. Dokonce silně nesouhlasím s názorem mého kamaráda, který tvrdí, že je to jeho věc volby, zda se připoutá, nikoho tím neohrožuje. Ale tohle bylo na mne trochu moc. Jeden pás je akorát, ale 4 západky na břiše jak při seskoku padákem mi přišlo hodně.

            Auto děsně řvalo, takže o poslechu hudby při jízdě nemohla být řeč. Auto bez hudby je jako hampejz bez červený lucerny. Naštěstí se sympatickým spolujezdcem Radkem, který měl akci na starosti se dalo  příjemně povídat. Mezi řečí prozradil, že od rána nejedl, že by si něco dal. Prohodila jsem upřímně, že mi to nevadí, že se klidně může najíst. Začal se smát, že to opravdu nemůže, že by ho majitel auta hnal svinským krokem. Jídlo je pro mne základní součást  výbavy auta.  

            Náhle jsem uviděla poblíž jelena s laňkou. Vydechla jsem rozkoší, jak jsou krásná. Radek kontroval modlitbou k bohu, ať nám hlavně neskočí pod auto. No, bombastická jízda tímto autem to pro mne rozhodně nebyla, když jsem se nemohla kochat okolní přírodou, jak jsem zvyklá.

            Nakonec když jsme vjeli do úseku, kde byla předepsaná třicítka rychlost, snažila jsem se jí dodržet. Bohužel to nešlo, auto se málem zastavilo. "Tohle auto takhle pomalu jet nedokáže", upozornil mne Radek. Suma sumárum, s tímto autem dopravní předpisy dodržovat nelze. Předepsanou rychlost, jakoukoliv, už vůbec ne. Prostě jezdí rychle. Hodně rychle. Ale to mi rozhodně nevadilo. Protože si myslím, že jezdit pomalu neznamená jezdit bezpečně. A jezdit rychle neznamená vždy  jezdit nebezpečně. Bezpečnost jízdy není otázka rychlosti.

            A když mi nakonec Radek líčil, jak tato drahá auta na akci převážej od majitelů z Prahy k městu Olomouc, jedou po hradecký (na brněnskou by se s těmito auty neodvážili vyjet nikdy, a to se ještě neopravovala), ve tři hodiny v noci, nikde nikdo, tak to musí bejt jízda…